(Čeština) Zápisky z cest: Soumrak ochotného, vlídného a usměvavého Čecha

” width=”300″ />Sedím v restauraci ve staré části rakouského Kremsu (že je odtud slavná kremžská hořčice, jsem se dozvěděl až na místě) na začátku mého výletu údolím Wachau. Tak čerstvoučký a šťavnatý tataráček jsem neměl ani nepamatuji… nektar z meruněk mi dodal sílu a energii asi tak na měsíc dopředu… a cukr do kapučína… zřejmě skrz pěnu nikdy nepropadne na dno…
Další zastávkou se stává vesnička Weißenkirchen. Stoupáme klikatou silnicí mezi vinohrady. Zastavujeme a jdeme už konečně do samotných vinic. Hovoříme s místními, je totiž čas sběru. Ochutnáváme z hroznů a tipujeme odrůdy… Svítí slunce a nám se zjevuje krásný výhled z kopců přes vinice až k Dunaji.
Pokračujeme do městečka Spitz. Plazíme se skrz malebné centrum uzoučkou silničkou nahoru, kolem kavárniček s místními obyvateli, kteří jsou zde, jak jinak, všichni přátelští a usměvaví. Vyšplháme až za hřbitov a objevíme scenérii kouzelného údolí, kolem kterého se z obou stran šplhají kopce s vinicemi a ctíme ten úžasný klid, který jen občas naruší traktůrek vezoucí právě natrhané víno.
Dnešním cílem je však Dürnstein. Historické městečko jako z pohádky. A ty paní, co obsluhují v malých obchůdkách v úzkých uličkách… ty jsou z pohádky určitě!
Nejprve večeříme. Takový salát ke kozímu sýru jsem ještě nechutnal. Měl jsem pocit, že prožívám… z angličtiny se nabízí použít slovo: floating. Pravděpodobně se někam vznesu a tam už budu lítat navěky. Salát hrál všemi barvami, jedl jsem nějaké květiny, snad mučenka…, byla to louka vůní, barev a chutí. Brilantní! Ach ten meruňkový štrúdl… bože jak jen tohle je možné… A ta vína… citrusové, silné a bohaté ryzlinky, federspiel, smaragd…. ale i to nejobyčejnější a nejlevnější veltlínské zelené, jemné, lehké jak něžné pohlazení… v krbu oheň a báječná obsluha… počasí se opravdu mění… přichází podzim, i když v tuhle chvíli hlavně pořádná zima. Ze 13 stupňů jsou rázem dva…

 

A najednou se to stane… začnu si totiž klást otázku, kdy jsem naposledy narazil v Čechách na tak příjemné lidi… s otevřenou náručí… vlídné… žádné odsekávání či zabodnutý pohled do země… Ano, pravda také je, že v Rakousku mají asi 2x až 3x vyšší mzdu, takže pokud zaplatí za tataráček 10 €, je to pro ně vlastně 100 Kč a za úžasnou láhev vína 6 €…60 korun. Bohužel se asi musíme smířit s myšlenkou, že peníze přináší svobodu a šťastnější život. Možná bychom byli v Čechách usměvavější a příjemnější, kdybychom měli vyšší životní úroveň. Tento závěr mě donutil vrátit se o několik měsíců zpátky.
Do Polska. Jel jsem na ME ve fotbale do Wroclawi. Doma jsme byli upozorňováni, abychom byli ostražití, že tam mají špatný silnice, a kdo není věřící, na toho se koukají skrz prsty, hrozně tam vaří atd. Měli bychom se chytit za nos. Tolik vlídnosti a ochoty… V jedné restauraci dávali k obědu zdarma panáka. Šel jsem tedy požádat o dvě whisky, oděn v tričku v národních barvách a s vlajkou kolem krku. Barman mi řekl, abych šel za ním a vybral si. Takže jsem se ocitl za barem, vybíral jsem si z nabídky asi deseti lahví whisky a barman se o mě vůbec nestaral. Zrovna si totiž s mým tátou vyprávěl o šedesátých a sedmdesátých letech… o Masopustovi a Latovi… Umíte si představit, že by tady nějaký barman pustil Poláka s vlajkou a šátkem na hlavě za bar, aby si vybral láhev? A potom se venku můj táta srazil s nějakým starým pánem na přechodu, div nespadli na zem… Pán byl samý úsměv a najednou koukám, oba staříci klábosí u semaforu… o Masopustovi s Latem!
Poláci mají asi tak podobnou životní úroveň jako v Čechách, ale chování rakouské. Tak ještě nakonec jeden příklad. V létě jsem byl s rodinou na dovolené v Chorvatsku. Při večeři jsem se zmínil číšníkovi, že moje manželka dnes slaví narozeniny. Během pěti minut u nás stál celý personál. Jeden držel v ruce kytku, druhý šampaňské, třetí nějaký dárek… korále… nebo co… a už všichni blahopřáli mojí ženě k narozeninám. Ano, byla to naše oblíbená restaurace, párkrát jsme v ní byli i v minulých letech, ale ti lidé se chovali, jako bychom byli rodinní přátelé dvacet let.
Chorvati mají nižší životní úroveň než my, ale chování jaksi také rakouské. Netvrdím, že vše je jen černé a bílé, ale myslím, že nikdo, kdo čte tyto řádky, nechce, abych začal vyprávět příběhy z Čech. Nevím proč tomu tak je snad nějaká kombinace maloměšťáckého intrikářství s prospěchářstvím, věčnou nespokojeností a nepřejícností. Povaha vycházející možná také trochu z naší zvláštní české historie… ale to už je asi na jiný článek.
A tak si dovolím na závěr jen smutné zvolání: Kde jste ochotní, vlídní, usměvaví a empatičtí Češi?! Vzpamatujte se – máme co dohánět !!!
    
Tomáš Kašpar, MBA

Reagujte na: info@apoeu.cz

 

Comments are closed.